Tištěnou verzi možno stáhnout na www.burzum.org (Adobe PDF - 69 kb)
Ve starověku měli právo volit jen Athéňané, kteří měli majetek a kousek půdy. Ve Skandinávii na druhou stranu pouhý majetek nestačil. Jen ti, kteří vlastnili majetek po několik generací, měli právo volit. Takovému majetku se říkalo óðal. Symbolem takového majetku byl trůn hlavy rodiny. Tento trůn byl symbolem práv vznešeného sedláka a dokonce ani král neměl právo jeho práva porušit. Známe tento trůn z níže uvedené runy jménem oþila, která je obrazem trůnu.
Tento zvyk je také znám z prehistorických dob, kdy se majetky óðal nazývaly oþila, stejně jako runový znak. Óðal je z norštiny a pochází z proto-norského oþila, které se překládá jako svobodné vlastnictví. Ti, kteří vlastnili takový majetek, tvořili šlechtu staré společnosti. Moderní skandinávské slovo vznešený, adel, se odvozuje z norského óðal a dokonce i dnes stále nazýváme takový majetek jako odel. Odel přirozeně také pochází z norského óðal.
Trůn se nacházel v severovýchodním rohu hlavní budovy statku, protože na severu od statku byli pochováni mrtví a na východě vycházelo slunce. Byl znám jako ándveget (duchovní cesta), protože duchové mrtvých členů rodiny navštěvovali živé o každém důležitém svátku. Obrazy mrtvých se kladly na trůn, který sloužil mrtvým jako brána.
Majetek óðal byl neoddělitelně spojen s rodem. Byla jím země, kde po celé generace krev rodu zúrodňovala půdu. Tato země byla vyživována mrtvými a živí se o ni starali. Hlava rodu neměla právo prodat majetek, pokud s tím všichni členové rodu nesouhlasili. Všichni měli právo veta a také právo koupit zemi za dobrou cenu, jestliže ji chtěl rod prodat. Nejstarší syn vždy dědil právo vést statek, když hlava rodu zemřela, ale nesměl usednout na trůn, dokud nepřislíbil věrnost právům rodu a nevypil Bragiho pohár – přípitek, v němž učinil slib rodu.
Na jih od statku, na kopcích a horách, oslavovali slunce a u nejbližšího posvátného pramenu či řeky oslavovali Měsíc. Všechny důležité svátky se soustřeďovaly kolem starých božstev jako: Sunna (slunce), Máni (Měsíc), Týr, Óðinn, Þórr, Freyja/Freyr, Heimdallr, atd. Matka Země, které se říkalo Jörðr, byla oslavována mnoha starými kamennými chrámy a oltáři, nazývanými horgs, a další důležité svátky se konaly ve velkých panských sálech (hofs) či v elfských kruzích (alvesirkler), přírodních kruzích na zemi.
Kromě slunce a Měsíce byly nejdůležitějšími božstvy Þórr, bůh věrnosti, Freyja a Freyr, bohyně a bůh lásky, Heimdallr, bůh milosti, a Óðinn, bůh války a magie, výmluvnosti a smrti.
Mrtví odešli do Hel, jako v mytologii Baldr a Íðunn, ale také odcházeli do Asgardu (Ásgarðr); do Valhaly, Sessrýmniru, Bilskírniru či jiného božského příbytku. Není v tom rozpor, protože jednotlivá lidská bytost je tvořena několika bytostmi. Když umíráme, jednotlivé bytosti odcházejí do různých říší. Když se narodili noví členové rodu, dostali jména po mrtvých příbuzných. Tímto způsobem se mohly duše zesnulých vrátit k živým ze světa mrtvých, z Helu a Asgardu. V moderní Skandinávii říkáme Helvete namísto prostého Hell (Hel), jak je tomu v angličtině. Toto slovo pochází z norského Helvíti, které se překládá jako "návštěva u Hel". Mrtví jsou u ní pouze na návštěvě a vždy se vrací k živým, když se znovu narodí v rodu. Toto je víra našich předků. Smrt nebyla hrozba, protože znamenala jen přechod z života do božského světa; do Hel a Asgardu. Dokonce mohli jednou za rok navštívit živé v předvečer svátku Yule, kdy přicházeli společně s Heimdallrem (známějším jako "Santa Claus").
***
Moderní člověk ztratil vztah k půdě svých předků. Také je ztracen vztah moderního člověka k jeho předkům a bohům jeho krve. Cestuje po celé Zemi jako bytost bez jakýchkoliv kořenů. Již si nepěstuje vlastní stravu, již si neloví ryby nebo maso, již nedojí krávy ani nesbírá vejce, bobule, ořechy, ovoce a mušle z přírody. Již si nestaví dům ani nepohřbívá vlastní rod. Ztratil úctu k přírodě, ke své otčině a svému rodu, ale nezískal nic. Duše moderního člověka je mrtvá. Ztratil téměř všechno.
Největšími idoly moderního člověka již není láska (Freyja/Freyr), věrnost (Þórr), milost (Heimdallr), vznešený, výmluvný a silný člověk (Óðinn), síla (Magni), otčina (majetek óðal), odvaha (Móði), úrodná příroda (Jörðr) nebo nějaké jiné starověké ideály a idoly, ale místo toho zbožňuje povrchní a falešné celebrity nebo cynická kapitalistická prasata, která znásilňují Matku Zemi a krev lidí.
Nicméně naše starověká náboženství a naši evropští bohové jsou přítomni v našem každodenním životě i dnes. Když jsem byl malý, vyrůstal jsem v Odinsvei (Odinově ulici). Když jsem šel do místního obchodu s potravinami, který se jmenoval Jovi (jiné jméno Jupitera), mohl jsem si např. koupit "čokoládu Freia (Freyja)", a to v úterý (v Tyrův den) nebo nějaký jiný den v týdnu, kromě neděle (dni Sunna, slunce), protože tento den je pro nás stále posvátný. Když jsem se na někoho rozzlobil, řekl jsem mu, ať jde do Hel, a když jsem jedl párek v rohlíku, dal jsem si na něj "kečup Idun (Íðunn)", atd. Jména bohů jsou stále všude v našich životech. Dokonce po tisíci letech křesťanství jsme obklopeni pohanskými bohy a cítíme k nim přirozený vztah. Možná jsme ztratili svou duši, ale naše pohanská krev je stále stejná.
O Velikonocích jsme šli do hor lyžovat a brali si s sebou pomeranče a vajíčka plněná cukrovím, symbolizující slunce a také skříňku Íðunn. V předvečer svátku Yule dostali dokonce i děti k napití (světlého) piva, protože to bylo zvykem (připít na Odina a mrtvé), ačkoliv jsme již zapomněli proč. V předvečer Nového roku jsme k obloze posílali rakety, dívali se na ohňostroje a převléknuti za strašidelné bytosti jsme chodili dům od domu a prosili o cukroví (více čokolády Freia), zrovna jak to dělali naši předkové při svých iniciačních rituálech Oskorei – i když místo ohňostrojů používali oheň. V létě jsme podél pobřeží zapalovali velké ohně, které symbolizovaly náhrdelník Freyji, a slavili letní slunovrat – vždy jsme se snažili postavit největší hranici ze všech. Na Nový rok jsme sledovali v televizi soutěž ve skocích na lyžích, což je zvyk, pocházející ze starého iniciačního rituálu, kdy Heimdallr musel přeskočit ohradu kolem Hel, aby se dostal dovnitř.
Mohl bych pokračovat, ale již jste se dostali k věci. Oficiálně je naše kultura křesťanská, ale vlastně na ní nic křesťanského není, a staré tradice se stále dodržují. Jen si to prostě vždycky neuvědomujeme. Již nevíme, proč to děláme. V jiných evropských zemích to může být jiné, ale do jisté míry stále praktikujeme staré náboženství. Evropští bohové jsou stále s námi, v našich hlavách, ale v první řadě v naší krvi. Ani velké vymývání mozků, dokonce ani tisíce let náboženského útlaku to nemohou změnit. Známý švýcarský psychiatr Jung mluvil o archetypech, které budou stále v nás, ať se děje, co se děje. Norský spisovatel Bringsværd mluvil o žhavých uhlících, které nikdy nehasnou, leží pod popelem a čekají, až někdo přinese suché dřevo, o uhlících, které jsou stále připraveny, že se z nich opět stane planoucí oheň. Pokud jim to dovolíme.
Tisíc let jsme utíkali před bohy naší vlastní krve a snažili se je nahradit jakýmsi asijským spasitelem a jeho cizí hebrejskou pustou duší, ale v každé době jsme pouze potřebovali se zastavit, abychom se vrátili k životu v harmonii s naší evropskou přirozeností. Bohové jsou stále tu, v nás, trpělivě čekají, až jejich děti přijdou k rozumu, a právě jak nemůžeme utéci před vlastním stínem, tak nemůžeme nikdy utéct před vlastními bohy. Jsou naší součástí stejně jako naše tělesné znaky. Jsou naší kolektivní duší. Jen naslouchejte hlasu našich předků, tichému šeptání krve a přijměte naše bohy. Vraťte se k životu. Oživte naši evropskou duši.
***
Používám zde skandinávská jména božstev, ale toto platí pro všechny evropské bohy, nejen pro skandinávské. Bohové jsou všichni totožní, jen se nazývají různými jmény v různých částech Evropy, protože mluvíme různými jazyky. Ať už nazýváme hromovládce Donar, Thunor, Taranis, Pjerun, Þórr, Perkuna, Jupiter, Zeus nebo nějak jinak, jde stále o téhož evropského boha. Všichni bohové a bohyně jsou stejní. Jsou našimi společnými evropskými božstvy. Jsou naší evropskou duší.
Varg Vikernes
Trondheim Fengsel, Norway
9. listopadu 2004